IRON TASTES LIKE BLOOD

Svou autorskou výstavou IRON tastes like BLOOD, železo chutná po krvi, v sobě propojuje železo a krev v jeden celek. Na první pohled dvě protichůdné složky tak mohou být v souladu, nebo dokonce zaměnitelné. IRON (železo) je pevným, mrtvým elementem, zatím co BLOOD (krev) je tekutou a živou složkou. V podání autorky se role mohou metamorfovat a mohou se i obrátit. Železo lze roztavit a krev někdy tuhne v žilách… Hlavně pokud si připustíme vnímat myšlenku fenoménu fabriky, jako místa kde se ze surovin stávají výrobky. Provázanosti mezi výrobou řetězů z železa jako suroviny pak začne být na stejné úrovni jakoživočišné produkty z těl zvířat.

Výstava IRON tastes like BLOOD, železo chutná po krvi, je pak výpovědí o transcendentnosti niternosti. V instalaci se snaží propojit surové kovové prvky s jemnými záchvěvy něčeho skrytého, bolestného a nevyřčeného. Vytváří tak prostor kdy kontrast železa a organických prvků splývá v jeden celek, který je podpořen atmosférou místa RockOpery. Prostor divadla je tak zaplněn čtyřmi výraznými díly, kdy každé má svůj osobní příběh, ale v prostoru a koncepci výstavy se začínají vynořovat jemné asociace. Použití řetězů je až fyzické, barvy jsou odrazem prostředí, návaznost děl na sebe v rámci kruhu nám dává pocit plnosti, přestože prostor divadla je ponechán svému původnímu vizuálu.

Autorčiným záměrem bylo navázat dialog mezi jednotlivými díly, ale také mezi samotným prostorem i divákem. Vzniká tak napjatá atmosféra. Ta je něčím přitažlivá, přesto se jí bojíme přiblížit. Díla mohou zaujmout, ale při delším pozorování se mohou vynořit kontrasty, které v nás vyvolají tíživé pocity. Sochy jsou jako fragmenty situací zachycených v prostoru, jejich nehybnost v nás probouzí ticho. Ale mlčení většinou neznamená nemluvit vůbec, pokud divák chce, uslyší vnitřní výpověď daného díla a potažmo výstavy IRON tastes like BLOOD.