08/2017 - srpen
Rozhovor
  
Richard Scheufler Jr. – „Nahrávka musí být pokaždé nejlepší“
  
Richard Scheufler Jr. tvoří v tandemu se svým otcem, baskytaristou Richardem Scheuflerem silnou rytmickou sekci RockOpery Praha. Není ale jen výtečným bubeníkem, ale je i velice schopný co se týče práce ve studiu. Podílel se na všech deskách RockOpery Praha a loňského Fausta krom mixování i spoluprodukoval.
  
Jak ses dostal k produkování desek?
Když jsem poprvé nahrával ve studiu bubny, ať už s mojí první kapelou nebo jako nájemný hráč na číkoliv desce, vždycky mi výsledek něčím vadil. Docela se mi na tu dobu líbil, ale alba nehrála tak, jak jsem si představoval. Ne, že by byla nahraná špatně, ale nebylo to ono, co jsem chtěl. Tehdy mi bylo nějakých čtrnáct, patnáct let. Začal jsem se v tom rýpat. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka jsem si natočil písničku s jedním projektem, pokoušel se ji smíchat a od té doby produkuji a mixuji.

Co máš na práci ve studiu nejraději?
Komunikaci s lidmi a samozřejmě tvořivost. Každá kapela a každá deska jsou vždycky jiné. Ve fantazii se meze nekladou. Neexistuje přesný recept, jak pracovat na nahrávce, aby byla nejlepší. Nejlepší musí být pokaždé a pokaždé se to dělá jinou cestou. To mě na práci ve studiu moc baví.

Snažíš se, aby se alba RockOpery Praha držela současných zvukových trendů?
S Milanem Steigerwaldem jsem spolupracoval už na prvních deskách jako bubeník nebo i kytarista, ale se zvukem jsem neměl tenkrát moc společného. Takhle jsme spolupracovali až na Faustovi. Že bych se chtěl držet trendu, se říct nedá. Jsou kapely, které si to vyžadují a pak jsou projekty, při nichž se člověk nesmí koukat na to, jak se zrovna co dělá, ale může si je dělat posvém. Máme ovšem rok 2017, takže trendu se člověk vždycky nějak přiblíží. Nemá ve studiu kompresory ze sedmdesátých let. Někdo třeba ano a někdy se použijí, ale úplně jiným způsobem. Doba si vyžaduje, aby nakonec zvuk byl stejně moderní. I když si někdo řekne, že udělá retro desku, nakonec bude moderní.

Inspiruje tě produkce zahraničních kapel?
Dodnes mě inspiruje album Satellite od P.O.D. (2001). Jeho zvuk je podle mě revoluční, a když desku slyším dnes, nemyslím si, že by se za ni kapela musela stydět. I v současnosti zní moderně. Z hlediska zvuku mě z tvrdších kapel hodně baví Rammstein. Pak mi imponují staré desky Korn. Nevím, koho bych jmenoval z popu. Pop je zvuk pro zvuk. Nahrávky jsou tak čisté, že je parádní. Zmínil bych ještě Nickelback, ale tam není chemie. Zjistil jsem, že Amerika je, co se týče zvuku, jeden velký podvod.

Jak to myslíš?
Všichni si říkají: „Jé, to hraje jak prase. To je skvělé! Jak to udělali? Jak to nahráli? To je neuvěřitelné!“ Kolikrát jsem se setkal s tím, že nahrávky zejména tvrdých kapel ne, že by byly nastříhané z partů živého bubeníka, ale jsou naklikané. Ještě se to dělává tak, že se bubny nazvučí ve velké místnosti. Všechno ostatní je umělé. Použiješ jen zvuk místnosti a činelů. To se komprimuje třeba jen trošku, ale zbytek se komprimuje tak moc, že bicí znějí obrovsky. Ve výsledku to ale ani bicí nejsou. Někdo si zase nasampluje živé bubny.

Ty ale sázíš na autenticitu.
Mám ji rád. Dnes už se netočí na pás. Zažil jsem, když se ještě takhle nahrávalo a měl jsem to moc rád. Člověk si byl vědomější toho, co dělá. Dnes už si tak vědom být nemusí, protože nahrávka se může sestříhat nebo jinak upravit. Meze se nekladou. Někdo dnes na nástroj nemusí umět ani moc dobře hrát a vždycky se to nějak udělá. Existuje ale určitá hranice. Od ní už chyby poznat jsou a nedá se udělat nic. Jedině nahrávku smazat a přetočit.

Máš nějakou kuriózní příhodu z nahrávání pro RockOperu Praha?
Bicí se nahrávají přímo na jevišti. Využíváme zvuk velké místnosti. Studio je hned nad jevištěm. Jednou jsme zvučili bubny. Běhal jsem celý den nahoru a dolů. Měl jsem nazvučeno, říkal jsem si: „Jé, to je krásný zvuk. Paráda!“ Všechno jsem překontroloval a šel jsem domů. Druhý den jsem jen zapnul aparát a začal jsem natáčet. Nahrál jsem takhle asi jedenáct nebo deset písniček. V odposlechu jsem měl jen kopák a pak jsem zjistil, že u levého overrideu byla špatná šňůra. Byl překouřený. Deset nebo jedenáct písniček se mohlo klidně nahrát znovu.

Na čem nyní v RockOpeře pracuješ?
Plán je vždycky takový, že se řekne: „Dodělá se tahle opera.“ Opery jsou velká tělesa. Práce na nich trvá hodně dlouho. Pokud budu počítat čistě jen mixování bez editování apod., tak mi zabere dva měsíce. Pokud jsou na nahrávkách orchestr a sbory, v nichž má každý zpěvák jinou barvu hlasu, chvíli trvá, než se vše vyladí. Teď máme více rozdělaných oper, ale dali jsme si za úkol, že se dodělá Anna Karenina . Uvidíme, jak to půjde.

  
  
Jirka Štraub
______________________________________________________________

Fantómova lupa

Alba RockOpery Praha

Na to, jak dlouho RockOpera Praha existuje, je její diskografie velmi bohatá. Na nové album, kolikrát i tuzemského interpreta, můžeme klidně čekat pět let, někdy déle. Divadlo se přitom snaží nabídnout svým příznivcům s nejkratším možným časovým odstupem rovnou dvojalbum. Ve studiu se pracuje nepřetržitě. Jak řekl Richard Scheufler Jr. v rozhovoru pro Fantóma RockOpery: „Opery jsou velká tělesa. Práce na nich trvá hodně dlouho.“ Vezmeme-li v potaz, jací perfekcionisté za tvorbou kolekcí stojí, že všechny rockové opery skládá jediný člověk Milan Steigerwald a na to, že všechny texty má na starosti jen Pavla Forest, je tempo RockOpery Praha ve vydávání nahrávek velmi slušné. Diskografie divadla v současnosti vypadá následovně: Antigona (2008), Oidipus Tyranus (2011), 7 proti Thébám (2014), Faust (2016). Fanoušci již netrpělivě očekávají Annu Kareninu .
  

Jirka Štraub
  
 

Rozhovor
  
Martin Zoun – Rockový botanik
  
Martin Zoun je botanik, spisovatel a v neposlední řadě rocker. S hlavními postavami RockOpery Praha Pavlou Forest a Milanem Steigerwaldem si rozumí jak v pěstování rostlin, tak v rockové muzice. V budově divadla momentálně probíhá jeho výstava masožravých rostlin, která měla vernisáž 6. dubna 2017 při repríze rockové opery Faust.

Co vás nejvíc fascinuje na masožravých rostlinách?
Ta převrácená role v přírodě. Většinou je to tak, že zvířata konzumují rostliny, a tohle je taková výjimečnost. Nefascinuje mě ani tak to, že by rostliny jedly nějaký hmyz nebo vyšší živočichy, ale že příroda díky rozmanitosti dokáže vytvořit i takto obrácené role. Zajímá mě také velká rozmanitost masožravek. Chytají jednak lepkavými listy, jednak trubičkovými pastmi a jednak svěracími pastmi jako mucholapka podivná. Jejich velikost se pohybuje od malinkatých, několikacentimetrových kytiček až po několikametrové liány s velkými láčky, které mají například pět litrů trávicí tekutiny a nádherně kvetou, například špirlice, která už nakvétá v RockOpeře Praha.
  
Rostliny, které jste jmenoval, budou tedy na výstavě také?
Určitě. V divadle je už několik nakvétajících špirlic, které na výstavě už budou bohatší. Na střešní zahradě bude speciálně několik jejich sesadek a dokonce i mrazu vzdorných, jež tam budou celoročně nastálo. V RockOpeře jsou nainstalované dvě láčkovky, což jsou jedny z největších tropických masožravek. Na výstavě se udělá základní průřez druhy masožravých rostlin: sesadby, mucholapka podivná a cefalotus nebo něco podobného.

Změníme trochu téma. Jak jste se dostal k rockové muzice?
Rockovou muziku jsem měl vždycky rád. Poslouchal jsem ji už jako mladý, takže k ní mám vztah. Co se týče RockOpery, k ní jsem se dostal přes Romana Štolpu, kterého znám asi sedmnáct let. Setkali jsme se spolu, když jsme hráli v úplně prvním dílu Rodinných pout.

Existuje pro vás nějaká spojitost mezi florou a rock’n’rollem?
Je to jako u masožravek. Na pohled se zdají jako drsné květiny, které konzumují živočichy, ale když se na ně člověk podívá zblízka, uvědomí si jejich jemnou krásu, například lepkavé listy rosnatek, jež vypadají, jako by na nich byly třpytící se kapičky. Navíc mají moc hezké květy. U rockové muziky je to stejné. Spousta lidí, která na ni kouká povrchně, ji vnímá jako nějakou drasťárnu. Na ty, kteří se kolem rocku pohybují, se dívá jako na drsňáky. Jenže ať už v RockOpeře nebo mimo ni se jedná o citlivé, vnímavé lidi. Nejsou to žádní vysloveně drsňáci.

Znáte více botaniků, kteří jsou zároveň rockovými fanoušky?
Znám. I mezi kamarády, kteří mají například své zahradnictví nebo dělají v botanické zahradě, kde jsou s květinami celý den ve spojení. Poslech rockové hudby je pro ně relaxace. Co se týče opět RockOpery, Milan (Steigerwald) s Pavlou (Forest) mě zaujali už na první pohled. Viděl jsem, že mají u sebe nainstalované nějaké květiny. Když jsme se o nich začali bavit, překvapilo mě, že k nim mají velmi vřelý vztah. Milana zase překvapilo, že mám vztah k rockové muzice, protože si myslel, že profesionální botaniky odrazuje. Stejně jako mají někteří botanici rádi rockovou hudbu, tak i rockeři jako třeba Viktor Dyk, jenž také pěstuje masožravé rostliny, mají rádi botaniku.

O rostlinách píšete knihy. Připravujete nějakou novou publikaci?
Připravuji. Kromě mnoha článků jsem vydal jednu knihu o masožravých rostlinách a tři knihy o orchidejích. Budeme vydávat i pohádky pro děti se zahradnickou tematikou. Jedna kniha je o lesních zvířátkách a jmenuje se Příběhy husy Martina. Je v ní divoká husa a zahradník, který se zvířátky zakládá zahrady, pěstuje různé rostliny atd. Napsala ji moje kamarádka Irina Badaeva, která nežije v České republice. Dělal jsem úpravu publikace, dokonce ji máme hotovou i jako audioknihu. Pak je tu moje autorská kniha Botanika, určená pro mládež ve věku mezi dvanácti a patnácti lety. V ní se zábavnou pohádkovou formou vysvětlují odbornější věci, jako například stavba rostlinného těla. Audioknihu namluvila moje kamarádka herečka Anna Kulovaná. Na projektu s námi spolupracuje Roman Štolpa. Pokud jde o knihu pro dospělé, bude nové vydání Orchidejí, publikace Kaktusy a sukulenty, která vyjde do léta a vzhledem k tomu, že dělám i projekty a realizace zahrad, vydám také publikaci o zahradní architektuře s praktickými radami.

Jiří Štraub

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Fantómova lupa

Rostliny v rock’n’rollu

Květiny hrají samozřejmě důležitou roli i pro rockové hudebníky. Příkladů bychom našli nesčetně. Paul McCartney například pojmenoval své album z roku 1989 Flowers in the Dirt (Květiny v hlíně) a The Rolling Stones svoji desku z roku 1967 ještě jednodušeji Flowers. Velice frekventovaná je růže. Motörhead nahráli v roce 2008 píseň English Rose (Anglická růže) a jeden z největších hitů Stinga, pohybujícího se na hranici mezi rockem a popem, je Desert Rose (Pouštní růže). S motivem této populární květiny zašla ještě dál slavná losangeleská formace Guns N‘ Roses (Zbraně a růže), která ji má přímo ve jméně. Flora se objevuje nejen v mnoha motivech z oblasti rockových textů a názvů, ale v umění obecně. Vzpomeňme třeba na prokletého básníka Baudelairea a jeho básnickou sbírku Květy zla. Výstava Martina Zouna tedy může sloužit také jako umělecká inspirace pro každého vnímavého kreativce.

Jiří Štraub
  
 

Rozhovor
  
Lukáš Písařík - Každé představení je úplně jiné
  
  
Bývalý zpěvák metalové kapely Seven v současnosti vystupuje a nahrává s rockovější a melodičtější formací Plán B. Lukáš Písařík je ale zároveň dlouholetým členem souboru RockOpery Praha. V rozhovoru pro nejnovějšího Fantóma RockOpery přišla řeč na historii divadla i na Lukášovu zajímavou kariéru.

Jak ses dostal k RockOpeře Praha?
Je to zhruba devět let. Začínal jsem ve sboru. Malý Richard Scheufler, který už tenkrát hrál na bicí, mě požádal, jestli bych tehdy nesestavil nový. Oslovil jsem k tomu lidi z Konzervatoře Jaroslava Ježka. Bylo to v době, kdy se ještě Antigona nehrála divadelně, ale jen koncertně. Haimóna tenkrát zpívali Honza Toužimský a Honza Macků (známý také jako zpěvák Dymytry pod pseudonymem Protheus – pozn. autora). Na jednu zkoušku ani jeden z nich nemohl a jak jsem stavěl sbor, skladby jsem uměl. Ríša mě požádal, jestli bych kvůli formě nemohl zazpívat Haimóna. Když jsem to udělal, Milan Steigerwald se zvedl, objal mě a zeptal se, jestli bych ho tedy nezpíval já. Nakonec jsme se o roli rozdělili s Honzou Toužimským.

V RockOpeře jsi už tedy skoro od začátku a zažil jsi tvorbu všech rockových oper. Změnil se během let nějak tvůrčí proces?
Je velmi podobný. Jinak bychom tu nebyli. Všechny nás baví hlavně muzika a rocková opera se herecky udělá vždycky v nějakém šibeničním čase. Muzikál se například zkouší dva nebo tři měsíce. Je hezky nazkoušený a hotový. V RockOpeře je to vždycky na poslední chvíli, ale o to víc se všichni snažíme a jdeme do toho na sto procent. Takhle to zůstalo a má to své kouzlo. Každé představení je podle mě úplně jiné. Lidé se občas ptají, jaký je rozdíl mezi zpíváním v kapele a v RockOpeře. Je to velký rozdíl. V kapele jsi jako zpěvák trochu sám za sebe. Musíš poslouchat rytmy a harmonie, abys intonoval, ale to je v podstatě všechno, co musíš hlídat. Při představení v RockOpeře musíš hlídat, jestli kolem tebe neletí oheň nebo akrobat a nesmíš to pokazit nikomu jinému.

Ve Faustovi hraješ postavu s velice stylovým jménem Mr. Sabbath. Máš rád Black Sabbath?
Nedávno jsem byl v jednom televizním rozhovoru, při kterém jsem se úplně ponížil, protože jsem nikdy před tím, než jsem nastoupil do RockOpery a kapely Seven, metal nezpíval. Bavili mě Queen, Phil Collins a funky. Už jen díky tomu, že jsem studoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, která byla spíš jazzová. Vždycky jsem ale srdcem byl rocker. Skupiny jako Black Sabbath samozřejmě znám, ale kdyby ses mě zeptal na skladby nebo na to, ve kterém roce byly napsané, nevěděl bych.

Se Seven jste vydali album u velkého labelu Nuclear Blast. RockOpera Praha vydává desky na vlastní triko. Co ti vyhovuje víc?
Obojí má své kouzlo. Když máš malou kapelu, jako já (Plán B), začínáš od píky. Hraješ po klubech a čekáš, jestli tam někdo nepřijde. Nemyslím fanoušky, každý fanoušek je důležitý, ale říkáš si: „Co když dneska přijde někdo, kdo by nás chtěl dělat?“ Se Seven to bylo něco jiného. Jeli jsme veliké turné, které trvalo dva měsíce. Když jsme točili desku Freedom Call, byla to první mimorepubliková záležitost. Produkoval ji Victor Smolski ze skupiny Rage a doporučil nás Nuclear Blastu. Lidé z labelu přijeli a líbilo se jim to.

RockOpera Praha je světový unikát. Myslíš si, že by firma jako Nuclear Blast mohla mít zájem o vydávání jejích desek?
Věřím tomu. Kdysi se snad řešilo něco v tom smyslu, že by se rockové opery prodaly do Německa a naše role by ztvárňovali zahraniční zpěváci. Antigonu by například hrála Sandra Nasić z Guano Apes, Kreónta zase Till Lindemann z Rammstein a tak dále. Bylo by to super, protože hudba je skvělá. Kdyby se texty přeložily do angličtiny, našlo by si to za hranicemi své lidi. Seven je klasická metalová, progressive-metalová kapela, ale její hudba není tolik melodická jako muzika RockOpery. Všichni na světě mají rádi melodie a RockOpera je výborně melodicky napsaná. Chytlo by se to. Kdyby na to byly peníze a label jako Nuclear Blast, bylo by to skvělé.

Jiří Štraub

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Fantómova lupa

Která superhvězda?

V RockOpeře Praha vystupují přední zpěváci tuzemské rockové scény. Nejeden fanoušek se ale občas zamyslel nad tím, jaké by to bylo, kdyby se nějaké role ujala zahraniční legenda, například taková, která stála u vzniku samotného žánru rockové opery. Představte si, že by si v Holešovicích zahrál Roger Daltrey z The Who. Akrobati by v tu chvíli asi neměli žádnou práci, nebo by apíš žádnou mít nemohli. Pro Daltreyho legendární točení s mikrofonem na šňůře při zpívání by totiž musela být vyhrazena většina jeviště. Tanečníci by zase měli na chvíli klid, kdyby scénu obsadil věčně se kroutící Mick Jagger a kdyby na scénu přišel Till Lindemann z Rammstein, půlka ansáblu by kvůli jeho velmi extravagantním pyrotechnickým kouskům stála v zákulisí s připravenými hasicími přístroji. Samozřejmě by to mělo i své výhody. Papa Emeritus z tajemných Ghost by sloužil černou mši takovým způsobem, že by se při Faustovi na jevišti objevily opravdové přízraky z pekel. Ke smůle návštěvníků by ale v kapele hostující Zakk Wylde vypil do konce představení veškeré pivo.

Jiří Štraub
  
 

Foto: Libor Nedvídek
Rozhovor
  
Adriana Pítrová – Zpěvačka sama sobě návrhářkou
  
Adrianu Pítrovou netěší jen zpěv nebo herectví, ale když už má někde vystupovat, ráda si na sebe sama připraví i kostým. Již nějakou dobu navíc spolupracuje na výrobě oděvů i pro RockOperu Praha. Pro rozhovor s Fantómem RockOpery se nechala vytrhnout z pracovního procesu.

Na čem zrovna děláš?
Na kostýmech do Malého prince .

Věnuješ se aktivně muzice i tvorbě kostýmů. Kdo podle tebe nejlépe propojuje vizuál s hudbou?
Myslím, že Pavla Forest. A jestli to mám brát z hlediska celého světa, tak Freddie Mercury nebo Bruce Dickinson.

Líbilo se ti například, jak na to šel David Bowie?
Ano, měla jsem Bowieho ráda, i když jsem ho moc nesledovala. Líbilo se mi, jak měl každé oko jiné.

Tyto hvězdy vycházejí z toho, o čem je jejich muzika. Na kolik se necháváš ovlivnit přímo tím, pro co zrovna vyrábíš kostým a kolik prostoru si necháváš pro nápady, které sis chtěla vyzkoušet už delší dobu nezávisle na konkrétním projektu?
U Malého prince třeba pracujeme tak, že Pavla Forest, Míša Fišerová a Irina Andreeva připraví, jak by to mělo vypadat a já to nějakým způsobem dám dohromady. Samozřejmě se sežene, co se sežene. Sem tam ale do kostýmu přidám něco svého, co mě zrovna v tu chvíli napadne. Nejraději si dělám kostýmy pro sebe. Vždycky jsem si je šila sama, protože si je můžu udělat, jak chci, a nejsem ničím ovlivněná.

Jaký je největší rozdíl mezi výrobou vlastních kostýmů a výrobou kostýmů pro někoho?
Rozdíl spočívá například v šití. Teď pracuji na korzetech pro holky, ale neznám pořádně jejich těla. Musím tedy udělat i několik střihů a vyzkoušet je, protože na ně musejí perfektně pasovat. Když vyrábím kostým na sebe, vím, co se mi líbí a znám svoje tělo.

Baví tě víc zpěv nebo práce na kostýmech?
Asi zpěv.

Dostala ses dřív k šití nebo ke zpěvu?
Šila jsem odmalička a odmalička jsem také zpívala. Nedá se to rozpoznat. Obojí se to pak nějak spojilo. Kostýmy na vystoupení jsem si dělala vždycky sama. V podstatě jsem začala šít asi proto, abych měla co na sebe.

Takže jsi nikdy při koncertech nepodceňovala image?
Jak kdy. Snažila jsem se ji nějak udržovat, ale pak byly koncerty, kdy jsem se na ni úplně vykašlala, protože to nemělo smysl, když na vystoupení někdy přišli jenom tři kamarádi. Kostým jsem měla v tašce, ale ani jsem ho nevytáhla.

Jak dlouho šiješ pro RockOperu?
V divadle je Lucka Konopíková, která dělala většinu věcí nebo v podstatě všechno. Navrhuje a šije. Když jsem v RockOpeře začala zpívat, potřebovala jsem kostým, tak jsem si ho vyrobila a pak jsem pomáhala Lucce. Pomáhám jí i teď. Irina také pracuje na spoustě věcí. Tady dělají asi všichni všechno. Když tu někdo něco trochu ovládá, dělá to. Bez toho by to asi ani nefungovalo.

Jiří Štraub

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Fantómova lupa

Oblečení a rock

V rockové historii samozřejmě najdeme řadu interpretů, kteří si zakládali na image a kteří o ní měli velice jasnou představou. Patřili mezi ně například v rozhovoru zmíněný David Bowie, a pokud chceme mluvit o rockerce, jejíž oblečení bylo svým způsobem vizionářské, a to takovým způsobem, že by některé oděvy nedělaly na nikom ostudu ani dnes, vybaví se nám například Siouxsie Sioux z postpunkových Siouxsie And The Banshees. Podívejte se třeba na videoklip k písni Israel. Zpěvačka v něm má mimochodem i make-up evokující starověký Egypt, který se pro ni stal typickým. Rocková muzika může mít podob, kolik jen chce.

Jiří Štraub
  

 

Foto: Nicola Bernard

SPECIÁL!!!
Poslech s Pavlou Forest
Po roce opět nastal čas na speciální čísla Fantóma RockOpery s Pavlou Forest a Milanem Steigerwaldem. Tentokrát jsme zakladatelům RockOpery Praha pustili písničky, které následně komentovali. Jako první přišla na řadu Pavla Forest. Přirozeně jsme se tedy zaměřili na slavné zpěváky a zpěvačky. Pavla hned na začátek předesílá: „Mnoho lidí k muzice přistupuje z encyklopedického hlediska. Ví, jak se kdo jmenuje, kdy se narodil, co napsal, s kým hrál, jakým peripetiemi si prošel apod. Tyhle věci jdou tak trochu mimo mě. Vnímám, jakým způsobem interpret zpívá, jak má posazený hlas, jak používá techniku, jak se mu s věkem změnil hlas atd. Hudba mě zajímá z muzikantského hlediska, ne z encyklopedického.“

Ronnie James Dio – Holy Diver












Dio je typický představitel melodického rocku. Musí mít sytý, pevně posazený hlas s pevnou dynamikou, což znamená, že musí zpívat pořád poměrně dost nahlas. Problém těchto hlasů je v tom, že si nemohou nikdy odpočinout, ale musí jet furt naplno. Je to cítit i na energii a vibratu, které má Dio zrychlené. Používá brániční vibrato, což je super. Má hodně bohatou barvu a je posazený i ve středech. Navíc má velký rozsah. Je úžasný.

Ronnie James Dio proslavil gesto metalového paroháče. Gene Simmons z Kiss si ho ale chtěl nechat patentovat. Myslíš si, že takováhle věc, která je tak pevnou součástí metalové kultury, by měla někomu patřit?
Jestli je to tradiční záležitost, tak už nikomu patřit nemůže. Je to už něco jako lidová píseň. Patří všem.

Aretha Franklin – Think












Aretha je jeden z pilířů světového ženského zpěvu.

Pro řadu zpěvaček je Aretha Franklin velkým vzorem. Je to u tebe stejné?
Je určitě jedním z nedostižných vzorů. Je úžasná. Má v sobě soul a blues – prazáklady americké muziky. Její zpěv je naprosto pravdivý. Není to žádná přetvářka, žádná snaha o to být někým jiným. Je prostě taková. Je to odvaz. Je v tom vzývání afrických bohů. Je v tom trans. Tahle muzika se samozřejmě v Americe přetvořila ve formě tradicionálů do křesťanské podoby a vykrystalizovala z ní soudobá hudba. Myslím si, že tento žánr je nesmrtelný. Je stále aktuální a lidi bude oslovovat pořád, protože je neuvěřitelně čistý a pravdivý.

Alabama Shakes – Don’t Wanna Fight












Když jsme u Arethy, kapela, co zrovna hraje, hodně čerpá nejen z ní. Je stará teprve osm let a minulý rok vyhrála Grammy v kategorii Nejlepší rocková performance.
Hezky se to bluesově houpe. Na nahrávce je slyšet, jak lidé, kteří cítí blues a soul, a nemusí to být jen černoši, nezpívají jen hlasivkami, ale celým tělem. Je to tedy neuvěřitelně fyzické i v tom smyslu, že cítíš, jako kdyby se u toho kroutili. Ve svém těle jsou hodně svobodní. Říká se, že černoši používají při tanci svaly jinak než běloši. Dokážou používat každý sval zvlášť. Myslím si, že to nějak souvisí s muzikou. Afroameričané se umějí tak dokonale uvolnit, že se hned dostanou do transu. Zpívají v naprostém ponoření do nálady písně. Tím pádem dokážou neuvěřitelně promlouvat i nonverbálně. Nemusíš ani poslouchat text. V téhle skladbě jsou navíc krásné falzety.

Někdo kdysi prohlásil, že při poslechu nahrávek Jamese Browna slyší, jak se hýbe, i když zrovna nezpívá.
Přesně tak. Slyšíš to i v pauzách. Pauzy také tvoří muziku.

Lou Reed – Perfect Day












Lou Reed zpívá všude stejně. Jeho muzika je zpívaná poezie, což ale neznamená, že by neměl krásný hlas. Je uvolněný. Zpívá laicky, což je na něm uvěřitelné. Moc mu sluší, že ze sebe nedělá operního pěvce a nepatetizuje to. Jeho hlas je plný testosteronu. Slyšíš v něm hluboké frekvence barytonu, které jsou krásně posazené a rozeznělé v těle.

Máš radši zpěváky, kteří spíš přednášejí, než zpívají, nebo velké hlasy?
Mám ráda zpívanou poezii i u českých zpěváků. Vždycky se mi líbil například Vladimír Mišík a obecně zpěváci, kteří mají co říct. Nejradši ale mám, když je to spojené, jako třeba u Kryla, jenž krásně zpívá, má krásné melodie a smysluplné texty.

Audioslave – Like A Stone












Má to posazené do masky. Zpívá výborně. Má krásně otevřený, opřený a uvolněný hlas. Nemusí ho nějak svírat a přitom má energii. Dobře používá hlasivky a tělo.

Jednou jsem zaslechl nepodloženou zprávu, že Led Zeppelin měli prý kdysi uvažovat o tom, že by s Chrisem Cornellem odehráli nějaké koncerty. Dokážeš si ho představit místo Roberta Planta?
Dokážu, ale myslím si, že Plant je jiný. Takový napružený. Když zpívá, hraje v něm každá struna. Je hodně vypjatý. Cornell je uvolněný a nad věcí. Alespoň v Like A Stone. Určitě by to ale dal. Má krásné dlouhé a posazené znělé tóny.

Jak jsi reagovala na to, když se Chris Cornell letos oběsil?
Když se jede velké turné a jedeš například tři koncerty naplno, pak máš den pauzu, a pak zase jedeš tři koncerty naplno, je to šílený nápor. Nikdo si nedokáže představit, jaké peklo je to vydržet.  Každý den jsi v jiném městě, a ta města jsou si podobná. Kdysi jsem jela pětitýdenní turné s Karlem Gottem po celé Evropě. Jak bylo Německo za války vybombardované a všechny budovy si byly podobné, přestala jsem se orientovat v tom, kde jsem a co se děje. Nevěděla jsem ani, jaký je den. Všechno moc splývalo. Byl to hrozný masakr. Když na člověku ještě visí nějaká zodpovědnost s tím, že uzpívat to je také fyzicky náročné, vůbec se nedivím, že všechen ten nápor někdo neunese.

Jiří Štraub
  

 

Foto: Libor Nedvídek
  1. Managing Director
  2. Managing Director
  3. Managing Director
  4. Managing Director
  5. Managing Director
  6. Managing Director
  7. Managing Director
  8. Managing Director
  9. Managing Director
  10. Managing Director
  11. Managing Director
Dárek pro všechny fanoušky RockOpery Praha. Kresby od Michaely Fišerové provázející operu Milana Steigerwalda a Pavly Forest Proces, zpracovanou na základě slavného díla Franze Kafky, uzpůsobené jako tapety na plochu vašeho PC. Více o představení zde .
Kresby ke stažení ZDE!
Šéfredaktor: Jirka Štraub.; Redakce: Fantóm, Lertag; Výtvarník a grafik: Michaela Fišerová; Webdesign: Krmytko